Přestože významné mezinárodní právní dokumenty i právní předpisy České republiky, na prvním místě jmenujme Listinu základních práv a svobod, zaručují nedotknutelnost osoby, jejího soukromí, jakož i osobní svobodu, může ve skutečnosti - ať již v důsledku zlého lidského úmyslu, opomenutí či nedůsledného plnění povinností, mnohdy i nešťastnou souhrou náhod - dojít k porušení těchto významných a garantovaných lidských práv. Každý je bezpochyby povinen chovat se tak, jak právní řád přikazuje, také je jistě oprávněn spolehnout se na to, že porušení právní povinnosti najde odezvu v právním řádu, který poskytne ochranu práv proti narušiteli, ovšem zároveň je každý oprávněn i povinen vzít osud do svých rukou a činit opatření, aby žádných příkoří zbytečně neutrpěl.

Pro ty občany, kteří chtějí ujistit své okolí o svém jednoznačném stanovisku nepodrobovat se vyšetřovacím a léčebným úkonům bez jednoznačného a výslovného souhlasu, jakož i těm, kterým hrozí vzetí do ústavu, popřípadě řízení o svéprávnosti, jsme připravili prohlášení a plnou moc, jenž by měly zabránit zdravotnickým zařízením či úředním místům v postupu, který by byl v rozporu s jejich jednoznačně projevenou vůlí.

Lhůty a důležité skutečnosti týkající se soudního přezkumu zákonnosti převzetí a držení osoby v ústavu zdravotnické péče:

1. Nedá-li osoba písemný (tedy jednoznačný, výslovný a jako právní dokument platný) souhlas s převzetím do ústavu, je ústav povinen do 24 hodin tuto skutečnost oznámit soudu.

2. Je-li osoba, která byla dokonce se svým souhlasem do ústavu převzata, nyní omezena ve svém volném pohybu a styku s vnějším světem, je ústav opět do 24 hodin povinen toto omezení soudu oznámit. Bohužel neexistují žádná bližší kritéria, přesně říkající, co znamená, že osoba je omezena ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem. I pokud by dokonce vyslovila s tímto souhlas, je tento souhlas irelevantní a ústav je povinen o tomto informovat soud. Přestože to zákon neříká, je oprávněn dát soudu podnět (případně i státnímu zástupci) kdokoli jiný, tedy rodinný příslušník, zmocněnec či známý postižené osoby, že došlo k takovéto skutečnosti, která vyžaduje soudní přezkum.

3. O dvou výše uvedených bodech je soud povinen rozhodnout do 7 dnů, kdy došlo k omezení či převzetí osoby. Soud rozhoduje usnesením. Veřejné slyšení nemusí být nařizováno, je povinen vyslechnout nemocného a ošetřujícího lékaře. V této fázi zpravidla nevyslýchá znalce.

4. Pokud soud rozhodne, že k umístění v ústavu došlo ze zákonných důvodů (prakticky jen případ § 23 odst. 4 písm. b) - jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí), soud je dále povinen rozhodnout o přípustnosti dalšího držení v ústavu, je-li tato osoba omezena nebo vyloučena ve svém styku s vnějším světem. V tomto případě se již ustanovuje znalec a znalec musí být vždy před soudem vyslechnut. Znalcem nemůže být ustanoven lékař, který pracuje v ústavu, v němž je umístěný držen. Rozsudek v této věci musí být vyhlášen do 3 měsíců od výroku o přípustnosti převzetí do ústavu. Tento rozsudek platí nejdéle po dobu jednoho roku, není-li omezen na dobu kratší.

5. I bez ohledu na dobu stanovenou v rozsudku je možné žádat, aby osoba byla propuštěna. Buď rozhodne ústav sám nebo se požádá o rozhodnutí soud.

Řízení o způsobilosti k právním úkonům, tedy o zbavení, omezení, popřípadě vrácení způsobilosti k právním úkonům je tzv. řízení nesporné, tedy může být zahájeno buď z moci úřední (soud dostane určitý podnět a je povinen dále v řízení pokračovat) nebo na návrh. Návrh může podat zdravotnické zařízení, jakýkoli zmocněnec i sama osoba, která již byla způsobilosti k právním úkonů zbavena. V tomto řízení se vždy vyslýchá znalec, který je ustanoven soudem. Na návrh znalce může soud nařídit podle § 187 odst. 3, aby vyšetřovaný byl po dobu nejvýše 3 měsíců vyšetřován ve zdravotnickém zařízení, je-li to nutné k prošetření jeho zdravotního stavu.

V rozhodnutí o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům musí být samozřejmě řečeno, k jakým úkonům je případně člověk způsobilý nebo zda je omezen ve všech úkonech. Dále musí být tímtéž soudním rozhodnutím stanoven opatrovník a vymezena práva a jeho povinnosti. Samozřejmě proti jakémukoli úkonu soudu je zde odvolání. Navíc platí, že kdo by podal zjevně bezdůvodný návrh na zbavení nebo omezení způsobilosti, je povinen nahradit újmy, které vyšetřovanému, jeho zástupci, popřípadě státu vznikly.

Proti jakémukoli rozhodnutí soudu ve věci omezení či zbavení způsobilosti, omezení osobní svobody je přípustné odvolání, popřípadě za zákonem ustanovených okolností dovolání. Je vždy možné podat návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům (to je za předpokladu, že omezení nebo zbavení bylo provedeno zákonně a zcela správně). Jestliže by se však ukázalo, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky, soud je povinen rozsudek zrušit.

Kromě již uvedeného nároku na náhrady vůči tomu, kdo podal zjevně bezdůvodný návrh, lze také uvažovat o náhradě škody proti státu, bylo-li rozhodnutí o omezení nebo zbavení způsobilosti nezákonné.

Pokud by omezením nebo zbavením svobody či omezením nebo zbavením způsobilosti k právním úkonům bylo porušeno některé ústavní právo (Listina základních práv a svobod) nebo právo podle mezinárodních konvencí o lidských právech, lze se domáhat zrušení takovéhoto nezákonného rozhodnutí státního orgánu (zejména soudu nebo úřadu) u Ústavního soudu. Důležitá lhůta, která běží, je 60 dnů ode dne právní moci takovéhoto nezákonného rozhodnutí. Pro řízení před Ústavním soudem musí mít stěžovatel advokáta a musí mu k tomuto řízení udělit speciální plnou moc. Řízení před Ústavním soudem je nezbytným předpokladem k tomu, aby mohlo být vedeno dále řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Návrh na toto řízení je nutné podat do 6 měsíců ode dne posledního rozhodnutí nejvyšší instancí (tedy Ústavního soudu) v dané věci.